Od mladé absolventky po rekordmanku: Šedesát let péče o pacienty. Příběh sestry, která nikdy nezklamala

Zlínská Krajská nemocnice Tomáše Bati má za sebou mimořádnou kapitolu, kterou napsala zdravotní sestra Libuše Sobieská.

Po neuvěřitelných 60 letech nepřetržité služby se rozhodla odejít do důchodu, aby se více věnovala své rodině. I přes svůj věk působí energicky, elegantně a profesionálně, což ocenili nejen kolegové, ale i pacienti. Její kariéra se odvíjela od prvních let po maturitě až po specializovanou práci v metabolické ambulanci, kde pomáhala lidem až do posledních dnů svého pracovního života.

Sama přiznává, že nikdy nelitovala volby svého povolání, přestože to nebyla vždy snadná cesta. Jak sama říká, byla odhodlána „prostě pomáhat lidem“.

Jak se za ty roky proměnilo zdravotnictví? Co ji drželo u povolání tak dlouhou dobu? A co ji nakonec přimělo k rozhodnutí zavřít za sebou dveře nemocnice?

Šedesát let oddané služby pacientům
Libuše Sobieská, rodačka z dnešního Zlína, maturovala na zdravotnické škole v roce 1964. Hned po škole nastoupila do tehdejší Baťovy nemocnice, kde odstartovala svou kariéru na interním oddělení. Postupně prošla různými pracovišti, včetně úrazovky, onkologie a urologie. „Tam jsem se po letech stala vrchní sestrou a zůstala jí až do roku 2003, kdy jsem odešla do důchodu,“ vzpomíná na jednu z klíčových etap své kariéry. Ani tehdy se však zcela nerozloučila se svým povoláním – dál vypomáhala, kde bylo potřeba, až nakonec zakotvila v metabolické ambulanci.

Obětavost a nezdolná energie
Libuše Sobieská se vždy držela svého motta: „Nikdy jsem nelitovala, že jsem si vybrala zrovna tento obor.“ Z jejích vzpomínek vyplývá, že začátky nebyly snadné. „Neměly jsme žádné sanitářky ani ošetřovatele. Ráno jsem pacienta musela umýt, nakrmit, dát léky, uklidit pokoj a připravit vše na vizitu,“ popisuje. Dodává, že tehdejší technické podmínky byly neporovnatelné s dnešními. Postele bez koleček a absence moderních přístrojů představovaly každodenní výzvy.

I přesto zůstala své práci věrná, protože ji vždy poháněla touha pomáhat druhým. Její odhodlání nebylo ovlivněno ani tím, že jí sourozenci doporučovali studium medicíny v Praze. „Z rodinných důvodů to nebylo možné,“ říká bez stesku.

Proměny zdravotnictví i pacientů
Změny, které za šedesát let zažila, vnímá jako dramatické, zejména v oblasti technologií a léčebných postupů. Co se však podle ní příliš nezměnilo, jsou samotní pacienti. „Pacienti jsou vlastně stejní, jen dnes bývají netrpělivější,“ komentuje s úsměvem. Zároveň zdůrazňuje, že kolektiv v Baťově nemocnici byl pro ni druhou rodinou. „Nejbližší lidé kolem mě už dávno nejsou jen kolegyně, jsou to kamarádky,“ říká s dojetím.

Nová etapa života
Konečné rozhodnutí opustit nemocnici padlo kvůli rodině. „Máme dva syny, čtyři vnučky a čtyři pravnoučata. Všichni jsou pro mě velmi důležití,“ vysvětluje Libuše Sobieská, proč se nyní chce více věnovat svým nejbližším. Přesto zůstává s nemocnicí spjatá alespoň myšlenkami.

Přání do budoucna
Na otázku, co by přála Baťově nemocnici, odpovídá jednoduše: „Aby byli pacienti i zdravotníci zdraví a spokojení.“ Tento přístup, plný optimismu a lidskosti, ji provázel po celou dobu její výjimečné kariéry.